Poměrně brzy po pádu totality se Česká republika společně s Polskem a Maďarskem stala členem evropského obranného společenství, známého pod anglickou zkratkou NATO (North Atlantic Treaty Organization). Stalo se tak 12. 3. 1999. Pokud by stejného dne, ale deset let před tím, někdo prohlásil, že tehdejší Československo bude součástí západoevropské kolektivní obrany, patrně by si kromě problémů s režimem vysloužil i pozornost psychiatrů. Československá socialistická republika byla pevnou součástí Varšavské smlouvy, vojenského paktu, který stál na opačné straně barikády pod nekompromisním protektorátem Sovětského Svazu, komunistického hegemona tehdejšího rozděleného světa. 
Jeho vojáci byli usazeni v nejzápadnějších výspách komunismu v Evropě, na našem území a na území tehdejší Německé demokratické republiky. I přesto, že z Gorbačova Sovětského Svazu prosakoval do jeho satelitů tu více tu méně reformní politický proud, v případě vojenských obranných či útočných svazků se situace jevila jako trvale neměnná. Zejména československá konzervativně laděná komunistická moc udržovala v očích obyvatel obraz západu na úrovni nedočkavého agresora, který se už už chystá vojensky zaútočit na mírumilovné společenství socialistických zemí. Gorbačovova snaha reformovat nereformovatelné nutně vedla k pádu komunistické moci a existence Varšavské smlouvy postrádala dalšího smyslu. Posledními pomyslnými hřebíčky do její rakve byly rozpad Sovětského Svazu a sjednocení Německa. V roce 1991 byla Varšavská smlouva rozpuštěna.
Vlády v polistopadovém Československu usilovaly o spojenectví se západními zeměmi a v této politice pokračovala i po 1. lednu 1993 nově vzniklá Česká republika. K poměrně rychlému začlenění České republiky do západoevropských obranných struktur nepochybně kromě nové strategické koncepce sil NATO přispěla i vysoká mezinárodní prestiž tehdejšího českého prezidenta Václava Havla. 
Samostatnou kapitolou v procesu rozšiřování NATO je významné účinkování tehdejší historicky první ženy na postu amerického ministra zahraničí, pražské rodačky Madeleine Albrightové rozené jako Marie Jana Kőrbelová. Bezpochyby také díky ní se právě Česká republika octla v první vlně nově přistoupivších členů.
O pět let později v roce 2004 došlo k přijetí dalších východoevropských zemí, mezi nimi i našeho východního souseda Slovenska. Severoatlantická aliance tak posunula své hranice dál na východ a Česká republika přestala být nárazníkovým státem. I přesto, že se v nejživější současnosti NATO potýká s různými problémy, připomeňme především roztržku jeho dvou členů Řecka a Turecka stran uprchlické krize, je pro Českou republiku hlavním garantem její bezpečnosti. O to podivněji působí fakt, že Česko dlouhodobě neplní finanční závazek výdajů na obranu ve výši 2% HDP. Omluvou nemůže být ani neplnění ze strany dalších členů, Německo nevyjímaje. Snaha Občanské demokratické strany v českém parlamentu o nápravu zatím u současné vládní koalice nenachází potřebnou odezvu…
